Jeden úhel pohledu...

12. června 2010 v 20:40 | Paidalinka |  Pohledy...
Seděla jsem na střeše obchodního domu. Myšlenky se mi rozbíhaly na všechny světové strany, stíny se protahovaly. Jako každý večer jsem sledovala tichý západ slunce. Tichý, ano. Uprostřed velkoměsta, klaksony aut se ozývaly, lidé křičeli, pouliční lampy se pomalu rozsvěcely.


Když zlatý kotouč slunce zmizel za obzorem pohlédla jsem do tmavé, úzké uličky. Opět tam stál. Neznala jsem jeho jméno, ale jeho obličej se mi vryl do paměti. Pokaždé zavírajíc oči se mi jeho obličej zjevuje. Přízračný to muž.

Stále jsem seděla. Dívala jsem se na něj a on jako ve snu zvedl své unavené, zvláštním způsobem staré oči. Sklonil hlavu a uchechtnul se. Absurdita situace ho zlomila. Poprvé po tolika letech ho viděla zoufalého a umolousaného. Díval se na dlažbu a vyrazil.

Pomalušel ulicí, lidé ho míjeli, nikdo ho neviděl krom mne. A já jsem věděla, že zvedne ruko před někým a ten ho spatří. V tu samou chvíli již bude ležet na zemi a svíjet se v bolestech.

Zakroutila jsem hlavou, protáhla tělo a otočila se k západu zády. Už jsem nepotřebovala nic. To on mne teď bude potřebovat. Jsem tvor mezi nebem a zemí. Alespoň v noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama